Vážení přátelé,
Každá pořádná organizace podává svým klientům, obchodním partnerům i veřejnosti výroční zprávu o své činnosti a představuje plány na další období.
Velmi rád bych v této chvíli učinil něco podobného. Nečiním tak proto, že se chci vychloubat nebo dávat na odiv své úspěchy či neúspěchy. Chci to udělat proto, že v mé knize slibuji svým čtenářům osobní kontakt a odpověď na každý dotaz. Své sliby chci plnit.
Ve středu 12.4.2006 tomu byly právě dva roky, co jsem se vrátil z Nového Zélandu a přesně jeden rok, co jsem napsal první řádky budoucí cestopisné knihy o mém tříměsíčním působení v zemi protinožců. Také letošní 12. duben byl pro mě klíčovým dnem, ve kterém jsem učinil důležité rozhodnutí pro své budoucí aktivity. Nemůžu Vám bohužel zatím prozradit, čeho se toto rozhodnutí týká, protože konkurence nespí a já jsem pouze na počátku cesty. Mám možná náskok v myšlence, ale také handicap v mnohých oblastech, který se v následujícím období teprve pokusím odstranit. Přece neodevzdám konkurenci svou výhodu a neponechám si jen nedostatky?!
Co mi přinesl uplynulý rok? Od 12. dubna 2005 jsem pět měsíců velmi tvrdě pracoval na své knize a potom po krátkém odpočinku, kdy se prováděl její tisk jsem se stejně aktivně snažil o propagaci a prodej mé knihy. Nesvěřil jsem zatím prodej profesionální distribuční firmě. Bylo by to pohodlné, pravděpodobně bych svých knih prodal mnohem víc, ale taky bych neměl za sebou úžasných 6 měsíců zajímavé a různorodé práce. Toto období mi přineslo mnoho zkušeností, setkání se zajímavými lidmi, poznání nových přátel, ale bohužel také zklamání z nezájmu nebo dokonce závisti lidí, které jsem považoval za své kamarády. Těch zklamání bylo naštěstí velmi málo, i když bych byl raději, kdyby nebyla vůbec žádná. Velmi si vážím všech, kteří mi věřili a mou knihu si zakoupili, aniž by tušili, jestli to vůbec stojí za to. Ještě víc pak těch, kterým nebylo zatěžko mě pochválit a podpořit mě tak v mých snahách a aktivitách. Znamenalo a znamená to pro mě mnoho. Věřte, že na počátku jsem sám sobě říkal, že nejsem normální, že to nemůže vyjít, že jsem blázen – vydat obrovský balík peněz a vynaložit tolik úsilí při silné nejistotě výsledku. Dnes vím, že jsem udělal dobře. Zažil jsem fantastický rok, který mě nesmírně obohatil. Kousek po kousku jsem umazával dluhy a získával pocit naděje na úspěch. Úspěch, který nespočívá ve zbohatnutí, ale v dobrém pocitu, že jsem udělal něco, co se lidem líbí a udělá jim to radost. Přiznám se Vám a nevím proč bych to měl tajit, že úspěšným prodejem mých knih se mi podařilo vrátit prostředky vložené do tisku a teď už pracuji na dalších postupných cílech. Tím nejbližším je shromáždění financí pro nákup rehabilitační pomůcky zvané Motomed a nového motoru do invalidního vozíku svého syna, v součtu přes dvě stě tisíc korun. Za tímto účelem mi Nadace Charty 77 nabídla vytvoření podúčtu, kde se finance shromažďují. Musím však současně říct, že nedostanu ani korunu zadarmo. Všechny prostředky si musím sám sehnat a navíc je kompletně kompenzuji předáním mých knih v počtu adekvátnímu výši příspěvku. Přiznávám, že jsem měl na počátku divný pocit a trochu jsem se za to styděl, ale pak jsem díky setkáním nebo dopisům či telefonátům zdravotně postižených lidí pochopil, že věc se má úplně jinak. Moje aktivity dodávají hodně energie handicapovaným občanům a pokud se mi podaří mé úsilí vydat se do světa se svým synem a vydat o tom svědectví, tak se tato energie a povzbuzení několikanásobně zvýší.
Přemýšlel jsem, komu bych měl ve své výroční zprávě poděkovat, jestli jmenovat sponzory mé knihy nebo konkrétní osoby, které mi výrazně pomohli. Přestože si pomoci těchto osob i firem nesmírně vážím, vyslovím pouze jedno jméno. Děkuji Jirkovi, svému synovi, bez kterého bych nic takového nedokázal a který mě svým optimismem a neobyčejným zájmem o cestování žene dál. Pevně věřím, že právě on díky svému koníčku ve mně vyvolal něco, čeho bych normálně nebyl schopen a právě díky němu přesně vím co chci a cílevědomě za tím jdu.
Uplynulý rok mi přinesl mnoho nových poznání. Měl jsem krátký šot v České televizi, dělal jsem několik článků a rozhovorů do novin a časopisů i celkem vyčerpávající pořad do Českého rozhlasu, účastnil jsem se se svou knihou knižního veletrhu, uskutečnil pár soukromých přednášek s promítáním fotografií a jednu dělal dokonce v angličtině. Za největší úspěch považuji rozhodnutí organizace Naše dítě věnovat mou knihu jako ocenění pro významné osobnosti a společnosti naší republiky, které se nejvíce zasloužily o pomoc dětem a získali cenu Zlaté srdce 2005.
Již teď vím, že následující rok bude na nové zkušenosti neméně bohatý. Přijal jsem nabídku na uskutečnění své první autogramiády, rád bych uskutečnil přednášky pro děti i dospělé a samozřejmě pokračoval v zatím úspěšném prodeji mých knih. Život sám jistě přinese novinky a překvapení, o kterých zatím netuším, že se stanou. Doufám, že budou většinou příjemné.
Dovolte, abych Vám poděkoval za přízeň, za všechny povzbudivé zprávy, za všechny objednávky mé knihy. Budu rád, když mi svou náklonnost zachováte a třeba se i pokusíte mi věnovat trochu svého času pro sehnání osoby, která by si ode mě koupila mou knihu a podpořila mě tak v mé činnosti. Nebo si třeba koupíte knihu další coby dárek pro někoho blízkého. Věřte, že tím nepřispíváte k většímu počtu řízků na mém stole. Veškeré příjmy z prodeje knih přísně odděluji od rodinných financí a beze zbytku je hodlám věnovat na zpříjemnění života svého syna a později snad na techniku, bez které se v mých aktivitách neobejdu.
Kdokoliv z Vašeho okolí se na mě může obrátit – spolupracovníci, rodina, přátelé nebo majitelé firem či ředitelé škol. Kdyby nějaká firma chtěla poskytnout prostředky na zmíněné humanitární účely, stačí mi napsat nebo zavolat a já už zajistím vyhotovení darovací smlouvy i předání mých knih dle výše daru.
Přeji Vám hezké velikonoce a konečně příjemné počasí.
Jirka Mára
