Výlet do Rakouska

Sice jsem hlásil, že si dáme o prázdninách pauzu a nebudeme v pondělí zveřejňovat tradiční novinky. Mnozí se nás ale ptáte, jestli se nám povedla avizovaná cesta do Rakouska? Pro vás speciálně prázdninový speciál a možná inspirace k cestování. Mám toho k povídání hodně, ale budu se snažit vystihnout jen pár myšlenek, na podrobnosti snad přijde čas později….

Výlet do Rakouska se vydařil. Nejprve jsme si v červnu udělali malou rozcvičku v podobě jednodenního výletu do Vídně a počátkem července jsme vyrazili na celých devět dní především do západní části země našich jižních sousedů. Prvních šest nocí jsme spali v Tyrolsku a dělali hvězdicové výlety. Bydleli jsme v malinkaté vesničce Itter, kde neměli ani hospodu, vlastně tam nebylo nic, jen pár domů a náš statek. První dojem byl velmi rozpačitý, všude smrděl hnůj, pokojíčky ve druhém patře rodinného domu, samozřejmě bez výtahu a po úzkém schodišti. To jsme sice věděli, nic jiného za rozumnou cenu jsme na internetu nenašli. Důležité ale bylo, že domácí byli příjemní a nechali nás tam bydlet, trochu jsme měli obavu, aby nás nevyhodili - kvůli vozíku a nočnímu hluku, kdy musíme Jirkovi odsávat hleny ( což dělá randál). Po prvním dojmu se však každým dnem naše pocity vylepšovaly, na zahradě jsme hráli stolní tenis, díky parádnímu počasí jsme byli pořád venku a schodišťové dobrodružství z a do našeho apartmánu omezili na jednou ráno a jednou večer, tím to bylo zcela v pohodě. Nakonec se snad díky horskému vzduchu či únavě z náročného programu neodsávalo ani jednou a Jirka spal celou noc jako dudek.
Pokud se týká výletů, tak jsme si to opravdu užili jako za dob našich velkých cest, občas jsme v tempu museli přibrzdit, ale i tak jsme toho za těch šest dní viděli opravdu hodně. Už cestou jsme si projeli údolí Wachau a nadšeně obdivovali cyklostezky, nádherné vinice a neodolali jsme nabídce meruněk, které všude prodávali. Druhý den jsme se nejprve podívali na největší vodopády Rakouska v Krimmlu a pak jsme stoupali horskou cestou pod nejvyšší rakouskou horu Grossglockner 3798 m. Neskutečné scenérie, sníh a led, ale i strach z jízdy klikatými cestami nad propastí. Následovalo olympijské město Innsbruck včetně návštěvy a ochutnávky místní speciality – špeku. Je to přímo tajuplné propojení původně syrového masa se solí, ohněm, kouřem, vzduchem a kořením. Potěšili jsme taky oko – v muzeu křišťálů Swarovski, peněženky naštěstí zůstaly zavřené. V podvečer jsme pak byli v nejkrásnější vesnici Rakouska, kde zrovna probíhaly slavnosti, a tak jsme ochutnali další speciality od hřibového guláše, bratwurstu až po pečená žebírka. Večer jsme ještě pokračovali na podobné slavnosti přímo u nás v dědině, kde v době naší nepřítomnosti mnohonásobně stoupnul počet obyvatel. Pan domácí díky pivu kdoví odkud vyloudil anglická slovíčka, my zase německá a byla z toho dobrá zábava. V neděli jsme nejdřív relaxovali procházkou kolem jezera Wolfgangsee. V plánu bylo vyjet zubačkou nebo lanovkou do hor a podívat se na jezera Solné komory z ptačí perspektivy, ale nešlo to, na vozíčkáře v tomto směru připravení bohužel nejsou. Náladu jsme si spravili u dalšího z jezer a překrásného města Hallstatt, kde jsem se dokonce koupal, ale voda byla tak ledová, že dělala z mužů ženy.
Nový týden jsme zahájili prohlídkou Salzburgu a plavbou po jezeře Königsee, večer pak přišel vrcholný zážitek, díky kterému jsme naplnili cíl naší cesty. Vyjeli jsme šílenými zatáčkami až k domu, kde bydlel Doktor z hor, právě díky tomuto seriálu, který Jirka sledoval v televizi při svém pobytu v nemocnici, jsme vůbec do Rakouska vyjeli. Syn si díky příběhům sympatického doktora oblíbil zdejší přírodu a moc zatoužil krásná místa z televizního pořadu vidět na vlastní oči. Až dojemný příběh u zmíněného domu popíšu někdy později…
Poslední den v Tyrolsku už měl Jirka vyčerpaný program, který si připravil. Tento den byla vlastně rezerva, kdyby se něco nepodařilo nebo nám nepřálo počasí, ale ono všechno vyšlo parádně a tak nám jeden den zbyl. Vyrazili jsme tedy do největší ledové jeskyně na světě. Pro vozíčkáře byla nedostupná a tak jsem šel dovnitř jen já a Monika a druhá půlka rodiny se kochala výhledy na hory a údolí. Večer jsme se pak pořádně nadlábli a byli na společné večeři s našimi kamarády z Turnova, což nám udělalo obrovskou radost. Byli na dovolené jen 60 km od nás a byl by hřích se nepotkat, zažili jsme díky tomu krásný podvečer plný povídání a sdělování zážitků, jen toho jídla bylo příliš.
Náš příběh ze západní části Rakouska se tím uzavřel. Přesunuli jsme se do Klagenfurtu a cestou stihli návštěvu lázeňského města Bad Gastein s vodopádem přímo v centru. V cíli středečního dne jsme obdivovali 140 nejznámějších budov světa v miniaturní velikosti. Čtvrtek byl vrcholem dne pro ženskou část výpravy, hodinu a půl v jednom kuse holky jedly čokoládu ve všech možných podobách. V čokoládovně pozřela děvčata těžko uvěřitelné množství této drogy a zlomila všechny zdejší rekordy. Závěrečný den jsme pak věnovali Grazu a skanzenu ve Stübingu.
Celkově hodnotíme náš výlet velmi pozitivně, hlavně Jirka byl nadšený a všechno zvládl. Teda ne, že by nebyl občas nějaký problém a vše šlo úplně hladce, ale šlo to, což jsme si na podzim loňského roku rozhodně nemysleli. Máme mraky zážitků, ale slíbil jsem jen stručný přehled, ne rovnou celou knihu. Do naší fotogalerie jsem vám vložil snímky z této cesty. Určitě je najdete, stačí kliknout na Evropu a Rakousko. A nebo sem....Fotky z Rakouska.

Tolik tedy aspoň pár informací o naší cestě, která byla důležitá i pro naši budoucnost. O hodně víc si věříme a v srpnu proto uděláme ještě jeden výlet – na vodní kanál do Francie. Snad všechno vyjde stejně pozitivně jako tentokrát.