Uzavření Češi

Moje první květnová zpráva pro vás měla přinést nové příběhy z naší soutěže. Bohužel vám žádný nenabídnu, zkrátka proto, že jsem žádný nedostal. Na jednu stranu jsem trochu zklamaný, na druhou se malá ochota zveřejnit svůj životní příběh dala očekávat. Jsme přece Češi. Podle našich zkušeností jsou lidé ve světě mnohem otevřenější, veselejší, umí se bavit a užívat života. Teď doufám, že celá řada z vás se mnou nesouhlasí a má mnoho příkladů ze svého okolí, které by mě přesvědčily, jak moc se mýlím. Nikdy nic neplatí úplně pro všechny, to je jasný.

Přesto si uvědomuju, jak jsme při každém návratu z naší expedice přesně věděli, že už jsme doma. Poznali jsme to na tvářích lidí. V cizině se skoro každý usmívá, úplně neznámý člověk vás pozdraví, dá se s vámi do řeči. V České republice si lidé více hledí svého, pořád se za něčím honí. Věta "Nemám čas," je v našem slovníku příliš často. U nás se mi nikdy nestalo, že by si se mnou začal povídat neznámý člověk třeba na benzínce. Stojíme, hledíme o kolik nás ten automat zase ožebračí, počítáme, jak to naše auto žere a u toho se samozřejmě šklebíme. V Austrálii, na Novém Zélandu nebo na Havajských ostrovech se vás cizí člověk zeptá odkud a kam jedete, jak se máte a co budete dnes dělat. U nás by odpověď na takové otázky možná zněla: "Co je vám do toho."

Protože je mým koníčkem sport, připojím i zkušenost z návštěv fotbalových zápasů v Anglii a ve Skotsku. Za prvé je většinou vyprodáno, panuje parádní atmosféra, všichni fanoušci zpívají a zatleskají každé povedené akci. Před zápasem, v jeho průběhu i po skončení o všem vášnivě diskutují a stihnou probrat i soukromý život a zorganizovat nějaké grilování nebo jinou aktivitu. U nás? Na mnohé zápasy přijde hrstka diváků, kteří buď zarytě mlčí nebo nadávají rozhodčímu či nepovedeným zákrokům domácích a posmívají se hostům. A když už někdo fandí, tak se neobejde bez vulgárních pokřiků a dýmovnic. A neplatí to jen o sportu. Docela nedávno jsme přednášeli v nejmenovaném moravském městě. Krátce po nás začínalo divadlo, přijeli Pražáci a docela známé osobnosti. A víte kolik bylo diváků? Sedm!!!

Ve svém životě bývám většinou optimista a proto berte můj dnešní příspěvek jako provokaci. Taky proto jezdíme do světa, chceme přece dovézt nejen parádní zážitky, ale také pozitivní zprávy a inspiraci na zlepšení našeho vlastního života. A tak vás vyzývám: Usmívejte se, udělejte si čas na své přátele, na zábavu, dávejte se do řeči s neznámými lidmi a choďte do společnosti. Život není jenom práce a stres, život nás přece musí bavit. A když  navíc pošlete svůj příběh do naší soutěže, bude to fajn

:-)