Hlavní město světa - Pchjongčchang
Všichni naši kamarádi a příznivci dobře ví, že kromě cestování je naším velkým koníčkem sport. Na významné sportovní události se těšíme jako malé děti na vánoční stromeček. Olympiáda je logickým vyvrcholením pro sportovce i pro diváky. Vzpomínáte, jak se před dvaceti lety zastavil veškerý život v Česku? Když naši hokejisté hráli v Naganu s Amerikou, Kanadou nebo finále s Ruskem, tak snad skoro každý byl u televize a fandil. Teda pravdou je, že znám lidi, kteří ani neví, že naši ten turnaj století vyhráli a co se teď v Koreji děje. Podle mě dělají chybu, my máme ty emoce rádi a když o víkendu Verča a Michal získali medaile, i slzička ukápla.
Ale vraťme se k cestování. V Koreji, zemi pořádající současnou olympiádu, jsme byli dvakrát a doufám, že se tam ještě jednou podíváme. Těžko říct, jestli se dají naše návštěvy vůbec počítat. Cestou do Austrálie jsme strávili pár hodin na letišti v hlavním městě Soulu a obdivovali jsme obří plakáty zobrazující jihokorejskou přírodu. "To by vůbec nebylo špatný prozkoumat," ukazoval tehdy Jirka na překrásné hory na obraze v letištní hale, dost možná dějiště dnešní olympiády. Cestou z Austrálie domů jsme dokonce jednu noc v Soulu přespali. V nabídce od letecké společnosti byl dokonce menší výlet po městě, ale po šesti týdnech plných zážitků i následné únavě jsme raději zvolili přežírání v hotelové restauraci. Naše Monika má na Soul obzvlášť silnou vzpomínku, vždyť tehdy letěla domů úplně sama. Nabízím vám krátkou ukázku z naší knihy o cestování po Austrálii, která se jmenuje pro tuto expedici velmi příznačně:
Naše malá Monička už by měla být v Soulu, a možná dokonce i v tranzitním hotelu, proto si chci překontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Vzhledem k tomu, že jsem už více než dvě stě kilometrů neměl na mobilu signál, ptám se na benzínce paní pumpařky, jak dlouho tato situace ještě může trvat. „Kterým směrem jedete? Jestli na východ, tak se minimálně tisíc kilometrů signálu nedočkáte,“ krčí omluvně rameny. Přicházím se špatnou zprávou do auta a usilovně přemýšlím, jak se s dcerou spojit, ať to stojí, co to stojí. „Vždyť může mít problémy a třeba naléhavě potřebuje pomoc, kterou jsem jí slíbil,“ začínám lehce panikařit.
Vracím se proto zpět na benzínku, abych požádal o možnost zavolat si ze služebního telefonu. „Za rohem je telefonní budka a měla by fungovat,“ radí mi Australanka. V kapse mám pár australských mincí a tak se snažím zavolat Monice na mobil. Na číselníku však nenacházím ani znaménko +, nefungují ani dvě nuly používané pro mezinárodní předvolbu. Do třetice tedy hledám pomoc u obsluhy pumpy. „Místo + zadejte 0011,“ usmívá se a současně se omlouvá, že mi tuto informaci neposkytla rovnou. Na takovou kombinaci by nepřišel ani James Bond..
Dceřin telefon není dostupný, což zvyšuje mou nervozitu. Od přistání v Koreji už uplynuly čtyři hodiny a mně nejde do hlavy, proč holka není na příjmu. Manželka stojící vedle mě už konstruuje všechny možné i nemožné katastrofické scénáře. Moniku během minuty z několika důvodů pohřbí nebo alespoň navždy ztratí v ulicích velkoměsta. Přece podobné horory nebudu poslouchat ještě dalšího půldruhého dne, než se dostaneme k signálu a Monika docestuje domů, aby nám konečně dala o sobě zprávu! Při zkoumání číselníku v telefonní budce objevuji tlačítko, díky kterému se dá poslat alespoň esemeska.
Poněkud krkolomným způsobem zasílám povzbudivou zprávu a doporučení, ať Monika v případě nutnosti zavolá do Sydney Veronice, která by jí určitě něco rozumného poradila. Přes Soul přece už mnohokrát do Česka letěla. Hrůza z Aleniných černých předpovědí mě donutí přece jenom ještě jednou zavolat. Na druhé straně se ozývá zkroušený dívčí hlas. Za poslední dva australské dolary, které mi zbyly, se však stihneme s Monikou věcně a rychle domluvit. Ona už ví, že nejsme na příjmu, a já zase vím, že už je v hotelu a spala, ale na zvažovaný výlet po korejském hlavním městě nemá ani čas, ani náladu. „Hlavně, že je v pořádku. To jsem ráda,“ konečně se zase usmívá Alena.
